Pondělky jsou někdy pěkná dřina

be-optimistic-quote

Včera jsme se bavili doma o mým blogu. Odpoledne jsem pěkně zhřešila a snědla jitrnici se zelím a bramborem ze sobotního masopustu:)) Měla jsem pak trochu výčitky svědomí, i když mi to neskutečně chutnalo. Míša říkal “no to napiš na blog, jak se stravuješ” a já hned odpověděla, že to přece nemůžu, že jak budu vypadat, když hubnu a pak takhle ulítnu. Pak mi ale došlo, že nechci mít blog, jaký má většina dnešních holek. Blog, který ukazuje jenom něco, jenom to krásný a ukazuje lživý odkaz na to, jak je všechno snadný, jak může mít každý oblečení za tisíce měsíčně, že utrácet je to jediný na čem záleží a že musíme být všichni krásný, štíhlý a dokonalý. Nechci vytvářet další iluzi a přetvářet realitu. Protože co si budeme povídat, život je i o tom, že jsme někdy líný, něco nám nejde, nejsme spokojený a často třeba ani nevíme proč, zklameme sami sebe i selžeme ve svých předsevzetích a snech. A o tom, že dosáhnout toho, co chceme je většinou pěkná dřina. A tak vám chci říct, že můj dnešní den stojí totálně za prd.

11200867_10207547278266478_1593720261920298595_n

Včera jsme byli na běžkách, protože jsem si chtěla užít aspoň ty zbytky sněhu, co nahoře v Jizerkách máme. Byla jsem tak natěšená a to jsem se první hodinu jenom trápila a nadávala. Bylo to neskutečně namrzlý, tvrdý, každej krok mi podkluzoval a já se tak jen šíleně rozčilovala a vztekala. Je ale pravda, že i díky tomu vzteku v sobě jsem se vyhecovala a dojela – doťapala až do cíle, kde se to najednou otočilo a cestou zpátky jsem jela soupaž téměř permanentně a pořádně si tak zamakala/taky jsem na chvilku přivolala sluníčko:) Přijela jsem domů zpocená, ale i vysmátá, utahaná a vyvětraná z horskýho větru. Pak jsem se právě nacpala nezdravým, ale neskutečně dobrým jídlem. Byl to nakonec super den…

Ráno jsem se ale probudila a zjistila, že nejsem schopná vstát z postele, mám tak neskutečně namožený tělo, že udělat pár kroků nebo se obléct do kabátu je nad moje síly:D I když cvičim už 7. týden pravidelně, očividně jsem to včera přepískla a zapomněla se protáhnout. Takže jsem se vyhrabala zase pozdě a při pohledu na hodinky, který ukazovaly 8:15 mi došlo, že v práci rozhodně nebudu v 8 jak jsem si naplánovala už na začátku ledna a povedlo se mi to zatím jen jednou:D ach joo…#hatemyselfforthat!

EmilysQuotes

Při pohledu do zrcadla jsem zjistila, že opravdu nutně potřebuju ke kadeřnici, protože mi na hlavě trčelo polovlnitý zelektrizovaný háro, který ještě večer vypadalo jako účes. Marně jsem se to snažila zachránit žehličkou, sprejem na vlasy a hřebenem. Kdyby byl čas (bylo už 8:30!) tak by to (možná) zachránila jedině sprcha. Potom jsem udělala tu nejpitomější věc – stoupla jsem si na váhu, abych zjistila že mám zpátky kilo, co jsem tak pracně dávala dolů. Co si asi tak vezmu na sebe, když jsem ve všem tak narvaná? Blbá nálada pokračuje, když mi před nosem ujede autobus a já ho kvůli namoženým nohám opravdu nemůžu dobíhat. Došourám se do práce, kroutím se na židli u počítače a moje soustředěnost je nulová. imagesDneska toho očividně moc nevytvořím a připadám si neskutečně zbytečná. Nakonec s maximálním nasazením dokončuju článek, který má deadline a jsem na sebe docela pyšná – dal mi práci a jsem spokojená s výsledkem. Ale i tak se nejvíc těším, až se zavrtám do peřin, budu si číst a schovám se před celým světem. Dneska se ten den prostě nepovedl. V hlavě se mi honí neskutečný množství negativních myšlenek, přemýšlím, nad tím, jestli někoho vůbec zajímá můj blog, přemýšlím nad tím jestli někdy budeme mít s přítelem vysněný bydlení, kde vezmu peníze na svoje cesty, který si maluju v představách. Dumám nad tím, proč je pro mě zhubnout taková dřina, proč mám pořád neovladatelný chutě na sladký a jestli mě někdy přestane z toho permanentního cvičení bolet každej “sval” na těle…

today sucked

Vím, že je tohle fňukání, který asi nikoho nezajímá, já to ze sebe jen musela dostat a taky vám ukázat, že i když je většina mých článků hodně pozitivních a chci aby inspirovaly ostatní, tak jsme každej jenom člověk s vrtochama, náladama a občas fakt pesimistickýma myšlenkama. Nemám dokonalej život a nebudu předstírat, že ano! Mám svoje obavy, strachy a pocity nejistoty a někdy bych se nejradši před všim schovala, ale to je asi normální…

Těším se, že zítra vstanu a všechno bude zase dobrý. Aspoň doufám:-) Tak vzhůru k optimistickým zítřkům a nezapomeňte, že světu vládnou ti, co se nepos…;)

7YHxXB4

Mohlo by vás zajímat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *