Můj první cyklistický závod aneb překonávám sama sebe

IMG_1778new copy

Moje cesta ke sportu byla poměrně trnitá a trvalo dlouhý roky, než jsem si k němu našla nějaký vztah. Jasně odmalička jsem sjezdovala jak divá, poté si oblíbila snowboard a z vody mě vždycky museli tahat násilím, ale to jsem nikdy nebrala jako vyloženě sportovní aktivity. Když došlo na kolo nebo běžky tak jsem se vždycky vztekala a nemohla popadnout dech. Tělák ve škole jsem nadevše nenáviděla a přemýšlela, jak se z něj co nejčastěji ulít :) (kdo byl na tom stejně?:-) Naštěstí jsem byla vždycky dobrodruh, co musel všechno zkoušet a taky jsem kolem sebe měla spoustu sportovců, kteří mi ukázali, že makat může být kupodivu fakt zábava. Začalo to láskou k fotbalu ještě na základce, kdy jsme chodívaly s holkama kopat do míče každý den po škole – a často u toho vydržely i několik hodin a já chodila domů s proděravělýma džínama. (Který mi mamka chudák šila a já je pak rozdrbala na hřišti, nikdy jsem nebyla typická holka:-D)

Na střední jsem poprvé vyzkoušela běžky a i když jsem tři hodiny v podstatě ťapala, střídavě nadávala, potila se jako blázen a furt padala, tak jsem se zamilovala. Přes léto jsem začala honit moje první kilometry na kole a začala zjišťovat, jak snadno se dá na sportu vypěstovat závislost. A že mi dělá pohyb skutečně dobře jsem zjistila za půlrok v Holandsku, kde jsem denně jezdila na kole, chodila dvakrát týdně na spinning a ještě na pilates a posilko.

Bohužel jsem po návratu do Čech byla pořád nemocná a tak jsem se sportem pořád jen začínala, končila, začínala a končila. A každý ví, že začátky fakt bolej. Nicméně od podzimu jsem si konečně srovnala život, vyřešila svoje dlouhodobý zdravotní i životní problémy a najednou funguju uplně jinak. Na Vánoce jsem dostala svoje první pořádný kolo (a miluju ho!) a od ledna pravidelně cvičím, posiluju, trénuju a taky jsem úplně změnila stravování. (o tom bude brzy článek). A protože můj přítel už rok jezdí maratony na kole (a já s ním jezdila jen jako podpora a fotograf), řekla jsem si, že to letos taky zkusím, abych viděla, jestli jsem se někam za ty 4 měsíce dostala.

Přihlásila jsem se hned na první závod sezóny a pro jistotu si vybrala kratší trasu – 25 km. Na pořádný přípravy nakonec nebyl vůbec čas a kolo jsem tak provětrala pouze třikrát, zbytek rotoped. Těsně před závodem jsem byla tak nervózní, že jsem ani nevěděla, co si obléct. Měla jsem tolik obav: že to nedojedu, že  někde upadnu, že píchnu (neumím to samozřejmě spravit), že zabloudím, že budu mít hlad, že budu chtít na záchod…:-D Prostě jsem krásně vyšilovala.

IMG_1923

A takhle už to vypadalo na startu a já se potím strachy:-D 

Závod se rozjel, dupu do toho jak blbec a najednou cítím, jak mě všichni předjíždí. Šílenej pocit, ani se nenaděju a za mnou je jen pár funících cyklistů. Snažim se zrychlit jak to jen jde, no popravdě to nejde. Tak si prostě říkám, že musím pokračovat a ono to nějak dopadne. Asi po pěti kilometrech po silnici zajíždíme na lesní cestičku a tam to začne být pořádný adrenalin. Asi jsem vám zapomněla napsat, že samozřejmě celý den lilo jako z konve. Takže zkuste hádat, jak vypadala taková cesta v lese. Ano, jen co jsem tam vjela začalo všude cákat bahno, prokluzovaly mi nohy na šlapkách, ruce se třásly a zadek jsem nad těma dírama v zemi ani nestíhala zvedat. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou mi byla jakákoliv nekomfortnost ukradená. Přidala jsem převod a začala do toho nehorázně dupat. To, že mi bahno lítá po celým těle, občas koušu kamínky a jedu poloslepá vůbec neřeším. Cítím, jak mi adrenalin proudí v žilách a předjíždím asi osm závodníků (i chlapů!). Začínám si připadat dost dobře. Mám na to. Já to dám. Přijíždím k občerstvovačce a poprvé se napíjím joňtáku sladkýho jako prase.

Napůl plný kelímek odhazuju na silnici a naskakuju na kolo, přece se nenechám předjet. Ale najednou se přede mnou zjeví naprosto nechutnej a nekonečnej kopec. Přehazuju na lehký převody, cvak, cvak, cvak….nemůžu. Mám najednou dost. A to je za mnou teprve 10 km. Přichází moje krize. A hlavně moje hlava. „já už nemůžu, proč jsem tady, to mi přece nestojí za to, ježiš mě snad prasknou svaly, že se na to nevykašleš…“ to všechno se mi honí v myšlenkách. Musím na vteřinu sesednout a vydejchat se. Předjedou mě asi čtyři lidi a já vyšiluju. Modlím se v brzkou rovinku a marně volám svoje zbytky sil…

Asi po pěti kilometrech šílený bolesti, zoufalství a naštvanosti chytám druhej dech. Doháním slečny, který mě předjely a u kterých tuším, že jsou z mé kategorie. Zadarmo jim to vítězství nedám. Využívám výhody velkých kol na mým trekovým kole a při každý rovince a z kopce šlapu jak zběsilá, na to, že mám brzdy si ani nevzpomenu a v hlavě se hecuju, jak to jen jde. Jen vydržet. Tempo je pro mě vražedný, ale nemůžu zpomalit ani na vteřinu. Prostě si to nemůžu dovolit.

Pár kilometrů před koncem začne ještě víc pršet a já předjíždím všechny mé konkurentky. A zase další kopec. Auvajs. Holky mi to taky dávají sežrat a jedna z nich mě v kopci předežene. I když se jí držím jako klíště, už ji nedostihnu a do cíle přijíždí asi o 40 vteřin přede mnou. Dojíždím do cíle za podpory známé i kolemjdoucích. Nechápu to, zvládla jsem to! Je konec!

IMG_1925new

Jsem v cíli a nechápu to. Celý závod jsem si jen přála dostat se sem! :-) Stále prší, ale mně je to fuk. Stejně jsem durch i pod bundou, nikdy v životě jsem se takhle nezpotila. Klepou se mi nohy i ruce a tak se osvěžuju jonťákem a banánem. Za celý závod jsem se napila jednou. Nebyl na to čas.

mix

Škoda, že na těch fotkách není vidět, jak moc zabahněná jsem byla. Tady to vypadá na pár kapek. Ve skutečnosti jsem měla bahno i na spodním prádle…:-D Ale spokojenost.

mix2

Největším přáním bylo dojet v pořádku, někde ve skrytu duše jsem ale objevila svoji soutěživost a uvědomila si, že vlastně moc sním o bedně. A já tam byla! Ve svý kategorii 19-29 jsem se vecpala na 3. místo. A to beru jako obrovský úspěch. Protože já, velkej lenoch, co se nerad kdekoliv s kýmkoli předhání a dělá většinu věcí hlavně pohodlně se hecnul. Jsem na sebe strašně pyšná! Dost mě to přesvědčilo v to, že je hodně věcí možných a že i když vám lidi okolo říkaj, jak na to nemáte, jde to! Takže já se už těším zase na sluníčko a až tu svoji milovanou Meridu pěkně provětrám:)

IMG_1945

Ty hvězdný pozdravy musím ještě nacvičit! 😀

Mohlo by vás zajímat

3 comments

  1. Mě cyklisti nejvíc předjíždějí z kopce, což je velmi smutné. Já se totiž z takových ošklivým svahů bojím, že si nabiju, ale oni vždycky sviští a vypadaj ok. Nebo mě jednou předjela koloběžka. A jednou děda na kole – ale bylo to elektrokolo. A když jsem běhal tak beznohý pán. Prostě přede mě se dostává kde kdo 😀 Takže můžu jen gratulovat ke třetímu místu :)

  2. Tak to opravdu moc gratuluju a ode mě velký obdiv. Já kolo miluju a kdyby to šlo, vůbec bych pěšky nechodila a všude bych jezdila na kole, ale na závod bych si opravdu netroufla. Takže opravdu moc obdivuju odhodlanost a to umístění je skvělý 😀

    1. To s tebou souhlasím, taky bych mnohem radši jezdila všude na kole. Proto jsem si tak zamilovala život v Holandsku, naprosto mi to vyhovovalo být nonstop na vzduchu a dostat se vždycky kam potřebuju bez tlačenice v mhd. No a ten závod byl fakt hroznej masakr a asi se jen tak znova nepřihlásím..:D Ale děkuju za obdiv:o)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *