Jak jsem si zase nabila čumák

dawn-nature-sunset-woman

Jsem člověk, kterej miluje společnost. Jsem člověk, kterej touží po pozornosti ostatních, ale kterej když ji dostane, tak se jí často zalekne a stáhne se do svý ulity. Jsem extrovert, ale přesto se mi někdy nechce za celý den říct jediný slovo. Nejsem někdo, kdo by se nedokázal bavit a lehce seznámit s každým a přesto často sedím sama v koutě a připadám si, že si nemám s ostatníma co říct. Jsem rozenej srandista a komediant a přesto mám přátel, že byste je napočítali na prstech jedný ruky. A jsem expert na zážitky, který mi nikdo nevěří. Takhle nabít čumák si totiž umím jenom já.

Už jako malá jsem poznala, že jsem tak nějak trochu jiná než ostatní. Že bych se musela hodně přetvařovat, abych zapadala do většinový společnosti. A to je mi natolik proti srsti a proti přirozenosti, že jsem zvolila metodu šlapání si vlastní cestičky. Pro každýho se vždycky najde nějaká spřízněná duše a nejinak to bylo i u mě, i když jsem se musela dlouho vyrovnávat s poznámkami ostatních o mojí divnosti. A samozřejmě jsem se nad sebou mnohokrát zamýšlela, všechnu kritiku si beru hodně k srdci a snažím se zlepšovat.

Vždycky jsem si mnohem víc rozuměla s klukama, protože mi vyhovuje jejich přímý jednání. Rozhovory s nima mi vždycky tak nějak přirozeně plynou, většinou najdem společný témata a není to takový to  slepičí tlachání. Není tam závist ani podraz. Holky mezi sebou neustále soupeří a často si vzájemně nepřejí. Ale na druhou stranu mám obrovskou potřebu skutečnýho holčičího přátelství. A tak se jednou za čas stane, že potkám slečnu, se kterou si naprosto sednu. Máme stejný názory, stejný smysl pro humor a baví nás podobné aktivity. A protože se mi to stává fakt výjimečně, okamžitě se pro to nadchnu. Do tohodle novýho přátelství skočím po hlavě (ostatně jako do všeho co dělám) a beru to na sto procent. Nevím proč, ale pokud mi někdo „sedne“ tak jsem mu schopna okamžitě prozradit svoje nejniternější pocity a tajemství, probrat s ním celý život a zároveň mu maximálně naslouchat a být neustále pro něj. Jsem prostě hrozně důvěřivej člověk a tak si pak často pěkně natluču. Nejinak tomu bylo tentokrát. Věřila jsem, svěřila se, věnovala tomu přátelství maximum, i když mě to emočně totálně vysávalo a nakonec se to všechno obrátilo proti mně. A když jsem potřebovala pomoct, tak jsem dostala kopanec a ještě pořádnou dávku prozření a urážek. Tak se jen oklepat, vydejchat to a jít dál….

A pak zas natrefim na někoho kdo bude fajn a pojedeme znovu…A já si vždycky říkám, jak se poučím, pak se na chvíli uzavřu, ale moc dlouho to nevydržím….:) Mám prostě ráda poznávání nových lidí a furt se snažim věřit v to lepší v nich….

Co vy máte podobný zkušenosti, nebo jen já jsem důvěřivej truhlík?

Vaše Adél

Mohlo by vás zajímat

10 comments

  1. Vždycky si říkám, že lidé jsou různí a snažím se jejich chyby tak nějak přehlížet a brát je prostě takové, jací jsou, ale pak uvidím podobný článek jako tento nebo podobnou situaci uslyším či uvidím a řeknu si, jak je možné, že takové vypočítavé s*ině existují. Já jsem tedy spíše introvert, co se špatně seznamuje a zatím se mi nestalo něco takového (věřím, že jednou to přijde), ale pokaždé, když se o něčem takovém dozvím, tak kroutím hlavou a říkám si, že těm lidem není trapně.

  2. S tímhle jsem bojoval kurevsky dlouho. U mě hlavně byl problém v tom, že jsem si prostě nikoho nechtěl připouštět k tělu, aby mi ublížil. Postupem času mi docvaklo, že se dá najít kompromis mezi tím, abys s lidmi vycházela a zároveň si svoje největší soukromí nechala pro sebe. Ale ne vždy to je snadný.

    A že máš skutečných přátel tolik, že bys to spočítala na prstech jedný ruky? To je podle mě úplně v pohodě :)

    1. No, ono se to vždycky ukáže, když je člověk ve srajdách, kdo se k tobě otočí zády. Naopak se mi zas ale i ukazuje, že když se mi daří, tak jaká je okolo mě závist. Oni se ti pseudo kamarádi pak pěkně vytřídí…
      Jinak s důvěrou mám problém v tom, že jsem dost důvěřivá a mluvím víc než je třeba. A nebo se pak naopak seknu a nemluvím radši vůbec:D

  3. Koukám, v tomhle jsme si hodně podobné… Někdy zradí člověk od kterého bys to nečekala, někdo koho sis pustila k tělu a cítila se s ním jako jedna duše. A někdy… někdy po dvou letech napíše, jestli bys mu neodpustila, že se mu stýská a ty zjistíš, že zmoudřel. Někdy. Ne vždy…

    1. Jedna kamarádka se mi takhle po roce a půl ozvala, že ji to mrzí. Ale už nebylo možný začít tam kde předtím. Jak se to jednou zničí tak jde málo co spravit. za tu dobu si už každej žije svým životem….
      Jinak děkuju za hezký komentář..:)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *