Cestou do Francie

pexels-photo

Koukám z okýnka autobusu a sleduju míhající světýlka podél cest. Někdo tam v dáli ve vesnici jde zrovna spát, někdo si užívá sklenky vychlazenýho vína na terase a my se kodrcáme tam dál na jih, do Francie. I když se vždycky děsim dlouhých cest, kdy má člověk přesezený nohy a bolavej zadek, že už ani neví jak si sednout, přesto cestování miluju. Ráda se dívám ven a přemýšlím. Přijde mi jakoby se mi celý život promítal ve vzpomínkách. Zároveň si v hlavě maluju nový sny. Co všechno mě čeká? Co si přeju? Co chci ještě zažít? Všechno se mi zobrazuje jako zpřeházený film, který časem začne dávat smysl. Stačí mi přejet hranice tý naší malý zemičky a jako by se mi celý svět rozkládal před očima. Nevím čim to je, ale tam venku najednou všechno dává člověku směr a nový náhled. Na život. Nebudu psát o pocitech vděčnosti, za poslední měsíce pohybu mezi blogerkami jsem na tohle slovo alergická. Zní tak falešně, uměle a neupřímně. Ačkoliv možná jsem. Jsem prostě jen ráda, že si můžu občas připomenout co je pro mě důležitý. Že mám stále srovnaný svoje hodnoty a priority. I přestože se pohybuju mezi lidma, který pořád řeší jen prachy, pofiderní slávu, kde co dostanou zadarmo, nebo kde co vočůrat, aby z toho něco káplo. Přetvářka vládne reálným i internetovým světem. Já jsem si nikdy nechtěla vymýšlet, překrucovat realitu, jen abych si získala náklonnost a obdiv ostatních. Vím, že lidi baví to pozlátko jakýhosi dokonalýho života, ale není vlastně zajímavější sdílet s ostatními opravdovost? To co se skutečně děje, co nás trápí i těší? Bez přidaných motivačních pseudokeců?

Prostě jen sdělit nějakou zajímavou myšlenku, informaci, pocit, něco předat dál…něco v čem se ostatní najdou, protože to mají stejně. Ukázat něco, co ostatní potěší a nadchne nebo inspiruje. Já chci hlavně vystupovat tak abych se nemusela sama před sebou stydět…Nemyslím si, že to mají ostatní stejně…

Právě jsme projeli poslední německou vesničkou, v centru zrovna probíhá pouť. Všude svítí lampionky. Lidi se shlukli na náměstí jen aby se pobavili s přáteli, užili si letní atmosféru, dali něco dobrýho na zub. Prostě aby chvilku skutečně žili. Ten život není na internetu. Tam ho neprožijem. Rozhodně ne tím, že budeme obdivovat umělý životy ostatních. Tam nám akorát proteče mezi prsty. Protože ten čas strávený vzdycháním nad tím, co kdo má (a my to podle svých slov nikdy mít nebudem, ačkoliv stačí zvednout zadek a jít si pro to) nám nikdo nevrátí. Bude to znít blbě od člověka, kterého živí online marketing, ale možná právě ode mě to má svoji váhu. Strávím u počítače až příliš hodin a často je mi toho času hrozně líto. Mám čímdál větší potřebu být nezávislá, mít víc času na sebe, svoji lásku, rodinu, svý koníčky. Věnovat se něčemu co má smysl, co bude dělat radost mě i ostatním…

Digitální hodiny v buse odbili půlnoc a my přejeli hranice s Francii, jak příhodné. Těším se na moji vysněnou Provence. Jsem zvědavá a trochu nervózní, plná očekávání. A to mě baví. Určitě budu fotit, zaznamenávat všechny okamžiky, ale nebudu psát ani viset nekonečný hodiny na wifině. Potřebuju dovolenou mimo online svět. Potřebuju si vyčistit hlavu a hlavně prožívat momenty v tu danou chvíli a neřešit zda někdo sleduje můj blog nebo mi dal lajk. Chci tu moji realitu. Naplno. A pak vám tu radost ze svobody předám. A je jen na vás, co si z toho vezmete.

P.S. Vážně nechápu, jak může nějaká slečna cestovat 18 hodin se třemi vrstvami make-upu, řasenkou, linkama, tvářenkout atd…to prostě není normální. Já se na líčení vykašlala úplně a jdu si užít pohodový spaní bez starosti o svůj obličej;))

Vaše Adél

Mohlo by vás zajímat

6 comments

  1. Už nějakou chvíli přemýšlím, jak ti tuhle story okomentovat a stále jsem na to nepřišla. Ale pořád mám potřebu ti k tomu něco napsat. Skvěle napsaná story.

  2. Mas naprostou pravdu… Dlouho jsem vsechny ty blogerky, co porad cestujou a radoby si strasne uzivaj zivota sledovala, ted me nejak prestaly bavit, protoze jsem prokoukla, zeto je vetsinou nacancana pretvarka. Sama jsem pred pul rokem odjizdela na Erasmus a tesila jsem se, jak si tim zvednu sledovanost blogu, jak budu psat spousty clanku o zivote v zahranici a pridavat fotky z vyletu, nakonec mi to vydrzelo opravdu jen chvilicku, protoze jsem nemela vubec cas, trebila jsem ho porad venku s novy i kamarady. Blog zel prazdnotou, ale ja se mela nejlip, jak to jen slo… A pak vidim, jak blogerka jede na dva dny do Berlina a uz po prvnim dni seoisuje dlouhy clanek, druhy den jeste neni doma a je na blogu dalsi. A ja tomu oak nejak neverim…
    Ty si ale uzij Francii! A kdyz pak treba pridas nejake fotky a zazitky, zlobit se urcite nebudu :))

    1. Moc Ti děkuju. Myslím, že jsi mě dokonale pochopila a jsem za to moc ráda!:) Já jsem taky byla na erasmu v zahraničí, založila si tam blog a zvládla jen pár článků, i když to lidi bavilo, já na to neměla čas a chtěla jsem poznávat tu zemi a nesedět furt na počítači. Podle mě by se i na ten blog mělo psát, když máš náladu, chuť něco předat a ne si upírat reálný život a jen sedět a sepisovat něco pro ostatní. A obzvlášť, když člověk jede cestovat, tak si to chce užít naplno a pořádně to vstřebat…:) a s odstupem času taky zjistí, že se mu v hlavě usadilo něco víc, nevím jestli to píšu pochopitelně…:)Nicméně já jdu teď na tu Francii..:-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *